Naděžda H.

Naděje umírá poslední

Vždy jsem věřila, že Vánoce v sobě nesou něco magického. Odmala jsem se těšila, až tatínek zapálí svíce na stromečku a zazvoní zvonečkem, abychom se následně mohli přesunout od štědrovečerní večeře k rozbalování dárků.

Tuto atmosféru jsem vždy chtěla poskytnout i svým dětem. Společně s manželem jsme vždy naplánovali vše do detailu, aby nás nic nemohlo překvapit. Každá idylka je ale velmi křehká. Sny a představy se mohou v jeden jediný den zbortit tak rychle a člověk se najednou ocitá v každodenním kolotoči problémů, vyhrocených emocí a začne pochybovat sám o sobě.

Také jsem si dlouho nepřipouštěla, že by se nám mohlo něco takového přihodit. Manžel, jindy obětavý a ochotný, se najednou začal vracet pozdě z práce. Nevěnovala jsem tomu větší pozornost. Přišlo mi to normální. Pracoval v perspektivné firmě na poměrně vysokém postu, takže jsem předpokládala, že je delší pracovní doba nutností. Sama jsem musela řešit v zaměstnání složité projekty, tak jsem chápala, kolik úsilí a energie leccos stojí. Děti ze školky a školy při takových „příležitostech“ vyzvedávala babička nebo děda. Hlídání jsme tedy s manželem měli zajištěno.

Jednoho prosincového dne volala babička, že s dcerou je něco v nepořádku. Zdála se jí přešlá, až apatická. Chovala se jinak, než bylo obvyklé. Toho dne jsem ukončila služební jednání dříve, abych mohla zjistit, co se děje. Doma jsem se s dcerou pokoušela promluvit. Neřekla nic podstatného, ač jindy byla sdílná. Další den se situace opakovala. Přičítala jsem problémy začleňování do kolektivu a následující týden jsem se vydala za učitelkou pro radu.

Paní učitelka mě přivítala s úsměvem na rtech. V duchu jsem si říkala, že se nic neděje. „Posaďte se prosím, paní H.,“ vyzvala mě jemně, když jsme vešly do prázdné učebny. Hovor se ubíral jedním směrem – paní učitelka se svěřila, že má dcera je poslední dobou zamlklá, nejeví zájem o aktivity. Zmínila se mimo jiné i o dceřině spolužačce, která poslední dobou neustále dceru provokuje. Vzedmula se ve mně vlna odporu a naznačila jsem, že by se mělo zjistit, co je důvodem provokací. S paní učitelkou jsem se rozloučila a doma opět následoval pokus promluvit si s dcerou.  Odpověď zněla vyhýbavě – „Petruška mi jen říká, že tatínek už nepřijde. Že bude u nich doma, protože jsem ošklivá a pořád nemocná.“ Hleděla jsem na dceru jako ve snách a snažila jsem se pochopit, co mi sděluje. Pohladila jsem ji po hlavě a se slovy, že vše bude dobré a Petruška si jen vymýšlí, odešla.

Když manžel přišel z práce, uhodila jsem na něho s žádostí o vysvětlení. Věděla jsem, že Petruščina maminka pracuje v totožné firmě jako můj manžel. Uvědomila jsem si, že manžel poslední dva měsíce chodí z práce opravdu pozdě. Nabyla jsem podezření, že má poměr. Manžel mě po dlouhém rozhovoru vyvedl z omylu, uklidnil mě se slovy, že vedoucí musel pracovně do zahraničí a on musel dovést projekt ke zdárnému konci. Samozřejmě měl za to přislíbenou odměnu, kterou před Vánoci uvítal.  Uklidnila jsem se a v duchu si nadávala, jak snadno jsem se nechala zmást.

Oba společně jsme pak za dcerou zašli. V pokoji bylo ticho. Obě děti spaly. Posbírala jsem špinavé prádlo a najednou jsem si všimla krvavých šmouh na dceřiných kalhotách a mikině. Zděsila jsem se. Dceru jsem opatrně probudila a v koupelně prohlédla. Podkolenní jamky měla rozedrané do krve, pyžamo špinavé. Ptala jsem se, co se děje. Odpověděla jen, že ji strašně svědí kůže. Poraněná místa jsem tedy ošetřila a natřela krémem a dceru uložila zpět do postele. Další den se situace opakovala. Svědivá místa se rozrůstala na další lokality, dcera byla nevrlá, unavená a uplakaná. Zkoušeli jsme masti, krémy, nic nepomáhalo. S manželem jsme navštívili kožní lékařku. Diagnóza byla neúprosná – lupénka. Brečela jsem jako želva, s manželem jsme se vyptávali, co je příčinou. Genetiku jsme vyvrátili – v rodině nikdo takovou nemocí netrpěl. Paní doktorka nás ujistila, že spouštěčem může být stres, životní tempo, běžné nemoci, jako angína a další. Vzpomněla jsem si na dceřinu spolužačku – provokace, urážky, šikana. K tomu poměrně častá nachlazení. Od lékařky jsme dostali léky a masti a pár doporučení.  Domů jsem se vrátila apatická, manžel mě povzbuzoval, že vše dobře dopadne. Snažil se, ale připadala jsem si jako neschopná matka. Obviňovala jsem se, že jsem si problému nevšimla dříve, na nadcházející Vánoce jsem rezignovala a zcela jsem se oddala problematice jménem lupénka.

V práci jsem požádala o shovívavost, s majitelem firmy jsem se domluvila na práci z domova. Ponořila jsem se do studia materiálů, knih a různých publikací, pročítala jsem články na internetu a připadala jsem si pořád jako hloupá „husa“, která se neumí postarat o své dítě. Zatímco jiné maminky pekly hory cukroví a braly vánoční přípravy opravdu vážně, já se uzavřela do světa mastí, krémů a speciálních léků.  Manžel mě povzbuzoval a říkal, že si vše vynahradíme. Nedokázala jsem se na něj tehdy podívat s úsměvem.

Těsně před svátky manžel přišel s návrhem, že strávíme Vánoce v lázních. Od svého kolegy se doslechl, že jeho příbuzní řeší podobný problém. Rovněž se potýkali s návalem emocí, bezmocí a sebeobviňováním. Tento rok prý stráví Vánoce v lázních, které jim jejich lékařka doporučila. Ještě týž den jsem volala kožní lékařce, která nápad schválila.

Při lázeňském pobytu jsme se s dotyčnými příbuznými manželova kolegy spřátelili. Povzbudili nás svým příběhem a stylem, jakým se s nemocí doma vypořádávají. Svěřili se se svými pocity, které měli, když zjistili, že jejich dítě onemocnělo lupénkou.  Také zpočátku řešili bezmoc, sebeobviňování. Našli ale na doporučení specialistu, který jim pomohl ke zvládnutí problému, a doporučili nám mimo jiné návštěvu centra, kam pravidelně docházeli na laserové ošetření. A nakonec dodali jednu velmi cennou radu – lupénka se nedá vyléčit, ale dá se s ní bojovat a žít vcelku normální život. Člověk jí jen musí ukázat, kdo je tu pánem.

Po návratu z lázní se lupénka dceři zklidnila. Přesto jsme však neustali a zašli do specializovaného centra. Celý další rok jsme bojovali s nemocí, až se nám ji podařilo zvládnout a zahnat do úzkých. Snažili jsme se také zlepšit svůj přístup k životu. Už nebylo jen práce, firma, jednání… Na první místo se dostala rodina! Pochopila jsem, že děti jsou to nejlepší, co může být člověku dopřáno. Když se s nimi něco děje, člověk by jim měl být nablízku a podporovat je.

Uplynul celý rok a my se po těch loňských smutných svátcích snad můžeme těšit na pozitivní Vánoce, kdy manžel rozsvítí stromeček a zazvoní zvonečkem, aby dal povel naším dvěma dětem.

Všem lidem, kteří se musí potýkat s podobným problémem, bych chtěla vzkázat, aby neztráceli naději. Přes všechny neúspěchy a problémy existuje jiskra motivace, která Vás vyburcuje k nemožnému. Lidé nemocní lupénkou potřebují podporu okolí a rodinnou pohodu, nikoli pohrdání, vyhrocené soudy a odmítání. Dejme jim ji, aby se mohli opět cítit šťastní…

Naděžda H.

 

OBJEDNEJTE SE

 

NEBO SE PTEJTE
 
 
Aleny Bajtošové
na tel. +420 608 173 790
nebo vyplněním tohoto formuláře:

Facebook

Kde nás najdete

Kontakt

CENTRUM LÉČBY LUPÉNKY, VITILIGA
a dalších kožních nemocí MŮJ ČLOVĚK

Poliklinika Medika
Kateřinská 34, Praha 2

Po - Pá: 8.00 - 18.00

Tel.: +420 608 173 790
Email: alena@mujclovek.cz

Doporučujeme navštívit:Laminine - restart zdraví